 |
|
Hlavní menu
Kontakty
Facebook, Instagram Portrait Hudební Skupina koncerty@portrait.cz Více o cookies ZDE Počítadlo
|
Texty písní
Vydáno dne 19. 01. 2007 (6771 přečtení) Ten obraz co mě napadá je možná trochu záhada a sílí vždy, když doma sama jsem je složen z barev tajemných, má kouzlo dávné skryté v nich tak přemýšlím nad jeho obsahem. Kdo vchází do mých myšlenek a nad věcí je navenek kdo zpovzdálí mně ruší tichý klid vždy zahalen do rozpaků, pár dvojsmyslných náznaků snad nechystá se z mojí sklínky pít. Kdo nosí dárky na můj práh, kdo utápí se v pochybách a mlčí i když chtěl by něco říct před kým jsem jako bez šatů, jak v horkém nočním návratu proč otázek mám náhle natisíc. Kdo píše verše o létě, kdo připoután je k paletě těch tónů v mém obrazu z pohádek kdo sčítá moje prohřešky, kdo trhá pro mě macešky a pokaždé se vrací nazpátek. Kdo chtěl by vpustit na pár chvil a spoustu času promarnil když nerozhodně venku postává a tragikomik Don Quijote dál s mlýny válčí o závod však Dulcinea zatím vyčkává. Kalendář Obloha nemocná žárem, v srpnových dnech sama jsem před požárem, těžknoucí dech zkouším se v davu bez tváří nepotopit a když se připlíží září, ztrácím svůj klid. R. Kam odlétá hvězdný prach? Proč svět vidím v konturách? S noční krizí spánek mizí nad oceán. Kdo mou tíseň rozptýlí možná ty a ve chvíli kdy se jasní, šepot básní je v každém z rán ukřižován. Nespočet převleků mívám, v říjnu chladném nezdolně tančím i zpívám, pak ať padnem záporné stává se kladné, temný je svit listopad dešťům když vládne, ztrácím svůj klid. Mé věrné úzkosti měří prosince stín smutek všech zavřených dveří z budoucích vin pochyb mám tisíc a jednu, neumím snít a v bílém čarovném lednu ztrácím svůj klid. Přání, co nedojdou nikam, únor píše nechci, však přesto tu říkám, známá klišé ze všech stran hlasitě radí, kam jít, co chtít s úsměvem snáz březen zradí, pak ztrácím klid. Duben a květen mě najdou bez invence v červnu se zahledím s touhou do července všechno tak stejné i jiné, jak tupý břit a když rok s rokem se mine, mizí můj klid. Mezi námi dvěma Do tmy se probouzíš, zavírám sázky, zda zeptáš se mě, kam jdeš a kdy přijdeš zpátky. Jak ptáci na jih já toužím odlétnout, z těch kleští, zadními vrátky, tam kde mohu létat, létat nebo plout. Ref: Víc nemůžu ti dát, dál chci na kytaru hrát, dál chci zůstat sama sebou. Ty čekáš víc nežli já, od naší lásky, odpověď ode mě chceš, na své otázky. Z pochmurné šedi nemůžem se hnout, ani jeden z nás, já ani ty, spíš jdeme zpátky, snad mělo se to stát. Ref: Víc.. Už nejsi stejný jak dřív, sám dobře to víš, ty časy dávno jsou pryč, už je nechytíš. Ze vzpomínek nedokážu žít, ale teď vím, že taky ty sníš jiný sen jen to zatím netušíš. Ref: Víc.. Na každý pád V sedmnácti nevinná, toužíc měnit řád svět byl můj, já věřila, že snad napořád sokol s pírky zlatými, v něm princ zakletý čechral křídly vlasy mé, pak jsi přišel ty. Ref.: Na každý pád, tvůj prstoklad vtiskl mi názor věků na každý pád, zůstávám stát já, snílek na útěku na každý pád, zřícený hrad má moje sympatie na každý pád, cítím teď chlad v místech, kde srdce bije. Ve tvých nočních příbězích hledala jsem cíl úžas očí planoucích nikdy nekončil déšť jsi měnil na perly, slova za city ty však pevnost ztrácejí, jak šek nekrytý. Vzpomínám si na ten čas, jako by dnes byl listy z prázdných dopisů cesty mé dláždil bajky o mně, o tobě, z flitrů šitý klam obraz lehce rozpitý tříští vlnolam. Někdy Někdy, cítí se člověk tak sám Někdy, jak bílý list nepopsán Proto ti šeptám pojď blíž, blíž, blíž Své prsty propletu s tvými Půjdeme dál s dlaněmi spojenými Ref: Proč mám chuť, tak velkou, víno si dát, a věřit v lepší časy, protentokrát Někdy, se sama v sobě nevyznám Někdy, obejdu životní plán A tak se tě ptám zda víš, víš, víš Jak spojit tvé cesty s mými Kudy jít dál s dlaněmi spojenými Ref: Proč mám chuť... Pláž Když se na mě díváš aniž vidět chceš pavučinou stínů v šeru pokoje jako figurinka spadlá z orloje barvy oprýskané, které věští lež a proto Ref.: Mířím tam, kde tiše čeká moře, jeho náruč měkká horký písek jemně svléká všechny mé splíny čas je tu jiný příteli z léta jsem plnoletá a tak se snaž najít mou pláž. Když mně nedovolíš ve tvé mysli dlít za hradbami skrytý, vrostlý do skály stejně jako kdysi, jsem ta z povzdálí co si jenom snaží křídla nespálit a proto I když hodně mluvíš, prázdno kolem zní noční hvězdy z tebe snad i vychladnou nechci svoji touhu nechat bezvládnou roztrhanou jako mraky podzimní a proto Proti proudu Jdu loukou v pozdním předjaří, můj den se zrovna netváří, že chtěl by svoje kouzla odhalit. Na rtech zas cítím mořskou sůl, myšlenky jsou jak včelí úl, nevím co bylo, je a co má být. Ref.: Jsem jako tiché pampelišky, děsím se tmy i pádů z výšky, dálkou zablýská, bouřka mě získá pro svoje hrátky s oblaky. Vyčkávám déšť, ten zchladí hlavu, po proudu ne, já proti plavu, v řece tvých plánů, probdělá k ránu už nečekám na zázraky. Sednu si na mez v naději, že dřív anebo později mě přítel-vánek zkusí pochopit. Nebe se ale zamračí víra v nás někdy nestačí, nevím co bylo, je a co má být. Přání svá schovám pod listí a prosta všedních závistí nechám se stíny stromů překvapit. Čtu si ve starém breviáři, kde šero se jak úsvit tváří, nevím co bylo, je a co má být. Řeč čísel Jsi tajuplný jako ostrov z knížek od Verna a myšlenky ti žhnou zas v příslibu inferna já přečtu tě však lehce, osvědčený postup mám pár čísel, hůlka kouzelná a výsledek už znám. Tvá jednička se tváří, když mě svádíš u vína jak žonglér smutných veršů, ztemnělá forbína máš sametový hlas a přesvědčivost jako mim tak věřím ranním hvězdičkám a jejich poselstvím. Pak trojka se tu houpe na tvé misce zlatých vah znáš cesty nenávratné, zvuk světů nadosah snům dáváš svoji víru, z představ ke mně stavíš most a za zrcadlem v říši divů je osamělost. Snad pětka poodhalí, proč teď boříš moji zeď a neúnavně čekáš slova ano, tady, teď dnes vytrvalý stratég, jenž velí ke steči dá sílu mému obzoru a pocit bezpečí. Když spojím tři tvá čísla, co dal osud do vínku tak cítím náboj zvláštní za maskou plamínku ten obklopí mě celou v bleděmodrém úžasu a rozplynu se s rosou na křídlech pegasů. Slova Plynou nad obláčky z modré něhy jemné mizí peřejemi z bílých pavučin brouzdají se rosou v minulosti temné zakrývají světlo, projasňují stín. Podmílají břehy, přehrazují řeky lehká jak třpyt slunce, pyšná jako páv nekonečně hravá, jsou tady už věky někdy rozedraný, jindy zlatý háv. Neodbytně tančí jako vítr dávný vplést je lehce do vět, román by z nich byl kniha čistých básní nebo esej slavný každý kouzlu slov mých snad by uvěřil. Rozkládám je kvapně a zas k sobě řadím smysl se však tříští, mizí v sutinách a pak už jen těžce jejich samet hladím slepý malíř prozřel, teď dostává strach. Zkouším všechny pravdy vytesat do skály časem ale reznou jako stará zbraň mráz je bez milosti, stejně jednou spálí tak se poddám šeru a co má se staň. Strážce Nezamknu dveře na klíč ztlumím všech luceren zář co bylo, zdá se je pryč za okny ukryju tvář. V domě, kde tmí se i den vyslovím myšlenky snáz a zástup ztracených jmen napíše tajemný vzkaz. Ref.: Že jsem jen strážce snů tvých zkoumám je jak plyne čas nacházím otázky v nich skládám tu knihu všech knih snad otisk zanechá v nás. Opilá sametem tmy nebe je perlový sad možná dnes všechno se smí možná jen neumím brát. Pomalu svléknu si šat ať zkusí spálit mě mráz noc ale jak tolikrát nabízí tajemný vzkaz. Hory se rozpadnou v prach zimostráz přestane kvést a pak už dostanu strach ze všech těch končících cest. Máš sladce nahořklou chuť a v očích stříbrný jas já ale chci, buď jak buď předat ti tajemný vzkaz. Vlevo má dát, vpravo dal Míjíme se, inkoust zimy obklopuje refýže na fasády píše rýmy, oděn v bílém negližé loňským slibům nedostál. Křižujeme jako lodě, důstojně a bez citu poplatni tak paní módě, každý ve svém úkrytu vlevo má dát, vpravo dal. Nevím, asi chci být jiná, zatím nepopsaný list utržený lístek z kina, pod balkonem známý hvizd noc rozdává tantiémy Slunci, hvězdám, Měsíci schoulená, zas deset je mi a svět voní skořicí. Rozmařilé vločky sněhu - jemné paže tanečnic balet zkouší, vždy ve střehu, letmý dotyk a nic víc dychtivost má nekonečná se pak tříští o jezy náhle udivená slečna, která ne vždy vítězí. A jak řeka v plášti chladném zpívá břehům žalmy cest nenávratně jde den za dnem, bez ohledu na protest vážná, jindy rozzářená, klarinety zavřískly chybuji, vždyť jsem jen žena, divák s růžovými skly. Vídáme se na nábřeží, sochy mostů zdobí mráz nechápeme oč tu běží, slepotě své napospas z čekání se symbol stal. V neúplatném šerosvitu havran peří předvádí lhostejno, že jsem tu, jsi tu, přešlapujíc v pořadí vlevo má dát, vpravo dal. Zdi Jako srna časně zrána nepoznána mizí v šeru stromoví jak jestřáb nad pustým krajem nemá zájem příběhy své nepoví tak i já dlím ve zdech času hledám spásu cítím nepokoj a vzdor na rtech mých se třpytí rosa chci jít bosa mnohem dál než za obzor. Jako cesta do neznáma když je sama vzpíná se do rozvalin jako stigma nekonečna pýcha věčná co nás halí v zimní stín tak i já dlím ve zdech času hledám spásu cítím nepokoj a vzdor na rtech mých se třpytí rosa chci jít bosa mnohem dál než za obzor. Jako tiché boží mlýny náznak viny nepatřičně vítězí stejně jak sten Minotaura jeho aura která láme řetězy tak i já dlím ve zdech času hledám spásu cítím nepokoj a vzdor na rtech mých se třpytí rosa chci jít bosa mnohem dál než za obzor. Pokouším se chápat víly motýl bílý křídly mávne a je pryč zmar té chvíle dech můj krátí v pasti jatí slepá okna, zmizel klíč. Nechci dlít už ve zdech času hledat spásu cítit nepokoj a vzdor na rtech mých se třpytí rosa spěchám bosa mnohem dál než za obzor. Celý článek | Autor: Thomash | Počet komentářů: 0 | |